Před čtyřmi lety jsem opustila svůj dosavadní život v New Yorku a vyrazila na místo, kde jsem nikoho neznala.
V mojí sprše je kuře. Je půl deváté ráno a já sedím na záchodě. Koutkem oka záhlédnu nějaký pohyb. Je tam. Kuře, které pije neodteklou vodu v mém sprchovém koutě. Není to první tvor, kterého jsem přistihla v mé koupelně. Od té doby, co žiju v Karibiku, jsem tu měla tarantuli, štíra a nespočet ještěrek. To kuře mě ale zaujalo nejvíc.
Jak ses sem dostalo, ptám se opeřence. Nepřítomně na mě koukne. Lepší otázka by asi byla, jak jsem se sem dostala já. Jaktože jsem začala žít na malém, prostém ostrůvku s 4100 obyvateli a dělím se o svou koupelnu s drůbeží?
Všechno to začalo před čtyřmi lety. Tehdy jsem žila na Manhattanu, pracovala jako novinářka a vydělávala 200 000 Kč měsíčně. Žila jsem v krásném bytě v East Village, živé čtvrti se spoustou vyžití a zábavy. Ale New York je hodně konkurenční místo, většinu svého času trávíte v práci, abyste si tam mohli vůbec dovolit bydlet. Stinná stránka toho všeho je, že většina mladých lidí je přepracovaná. Někdy jsem neviděla svoje blízké a kamarády i několik měsíců vkuse, protože jsem byla pořád jen v práci. Je ironie bydlet na Manhattanu spolu s dalšími čtyřmi miliony lidmi a cítit se opuštěný. Většinu svého života jsem tu strávila tím, že jsem koukala do obrazovky: do počítače, telefonu, tabletu – dokonce i na eskalátorech a ve výtazích na mě svítily neustále nějaké obrazovky. Byla jsem v neustálém stresu, demotivovaná a bez společenského života.
Pořád si myslíte, že potřebujete dovolenou? Možná potřebujete prostě jen jiný život.
“Potřebuju dovolenou.” Říkala jsem si neustále ve své hlavě. Nežila jsem vůbec přítomností, pořád jsem jen myslela na nějaký neurčitý moment v budoucnosti, kdy našetřím nějaké peníze a pojedu na pár dní na dovolenou. Pokud neustále myslíte na to, že potřebujete dovolenou, možná že prostě jen potřebujete změnit váš život. Já jsem byla ale complacent. Sice jsem nebyla spokojená s mým životem, ale bylo to pro mě určité pohodlí. Jeden den jsem pracovala na notebookua dokončovala úpravy knihy, kterou jsem právě napsala. Byla jsem distracted a říkala si, co budu dělat teď, když je knížka dokončená. Přestože jsem měla několik nových zakázek, do žádné se mi nechtělo. Seděla jsem s prázdnou hlavou u notebooku a v tom na mě vyskočilo okno s fotkou tropické pláže. Pomyslela jsem si, co kdybych přestala žít tím, že neustále koukám do monitoru a začala žít tak, jak je to na tom obrázku z monitoru? Proč ne? Nemám žádné závazky v práci ani přítele, poprvé v životě nejsem na nikom ani ničem závislá.
Poblouzněná jsem napsala na Facebook příspěvek, že se chci přestěhovat do Karibiku a zeptala se ostatních na nápady, kam bych měla jit. Kamarádova sestra mi doporučila St. John, nejmenší z ostrovů Virgin Islands. Ostrov je proslulý svými přátelskými obyvateli a jedněmi s nějkrásnějších pláží na světě. Podívala jsem se z okna na rušné ulice New Yorku, kde všichni spěchali a naráželi do sebe bez omluvy a začala zařizovat svůj pas. Na začátku bylo všechno jednoduché, dala jsem výpověď z nájmu bytu, prodala všechno, co jsem vlastnila a koupila si jednosměrnou letenku. Ta těžší část spočívala v tom přesvědčit sama sebe, že je v pořádku se vším skončit a začít nový život.
“Nemůžeš se jen tak přestěhovat někam, kde jsi předtím nikdy nebyla“, protestovala moje matka.
O šest týdnů později jsem nastoupila na trajekt na St. John. Neměla jsem žádný plán, žádné přátele a ani zdání o tom, jak směšně vypadám v námořnických botách a šatech s obrázkami palem. Ale měla jsem zvláštní pocit, že to vše dopadne jak má. Moje rodiče si to nemysleli. Pocházím z konzervativní rodiny věřící v americký sen: že budeš pilně studovat, najdeš si dobře placenou práci pro vyšší střední třídu a že si dobře naplánuješ budoucnost. Takže byli hodně zaražení, když jsem po příjezdu na St. John začala pracovat jako místní prodavačka zmrzliny.
“Ale, ale…vždyť si chodila na Yale,” namítali. “A je ti 31 let!”
Možná můj nový životní styl nebyl moc dospělácky, ale můžu říct, že jsem byla šťastnější, když jsem točila zmrzlinu za 10 dolarů za hodinu, než když jsem vydělávala statisíce v předchozí práci. Bylo hrozně uklidňující pracovat mýma rukama. Potkala jsem nové lidi, kteří se místo dopisování si na Facebooku a v mailu, scházeli a mluvili spolu tváří v tvář. Když jsem na konci dne zavřela obchod, byla moje práce hotová a měla jsem čas jen pro sebe. Navíc jsem zjistila, že ne všichni se strachují o mojí budoucnost jako moje rodiče. “Když jsem se sem před 25 lety přestěhovala, můj otec trval na tom, že si ničím život,” řekl mi jeden můj zákazník, když jsme se jednou bavili o našich životech. “Nedávno mě otec navštívil a řekl mi: celou dobu jsi měl pravdu, jsem na konci svého života a hledám teď na důchod místo, jako je toto, akorát už jsem moc starý na to, abych si to tu užil.”
Cruz Bay, hlavní město na ostrově, tvoří několik krkolomých ulic a několik venkovních barů a restaurací. Nejsou tu žádné semafory jako na St. John, žádné supermarkety, omezená wifi. Nemusíš tu nosit boty. Jezdí se tu ve starých džípech, protože tu nikdo neřeší, jaké máš auto. Někdo dokonce žádné auto nemá, a tak se tu běžně stopuje. Taky tu znáte skoro každého, kdo tu žije. Sprchujeme se v filtrované dešťové vodě nasbírané do nádrží nad domem. Neexistují tu adresy. Lidé chodí na pláže sledovat západ slunce. Vídám se každý den s kamarády. Když máme volno, chodíme na výlety, potápíme se nebo plujeme na člunu na ostrovy.
Co dělám dneska?
Dnes pracuji jako barmanka, protože jsem to vždycky chtěla zkusit. Občas se vracím k otázce, na kterou se mě ptávali na pohovorech. “Kde se vidíte za pět let?” Vždycky mi přišlo depresivní vědět, kde budu za pět let. Tady je běžné, že třeba někdo pracuje jako kuchař na St. John, pak se přestěhuje na šest měsíců do Thajska, kde dělá instruktora potápění, dál se vydá na Aljašku a pracuje na rybářské lodi. Život v zahraničí mě naučil jinému přístupu k životu. Takovému, ve kterém se od tebe neočekává, že se usadíš na jednom místě a budeš dělat pořád tu samou práci. Možná jsme někteří z nás předurčeni k tomu, abychom cestovali každých pár let nebo měsíců někam jinam, změnili práci a žili mnoho různých životů.
Občas mám trochu pochyby, když potkám své bývalé kolegy, kteří mají dnes skvělé kariéry. Jeden z mých spolužáků třeba založil Pinterest, další vyhrál Emmy za hudební hit, který teď hraje v televizi. Pak si ale uvědomím, že já mám ostrov. Žiju v kouzelném jednopokojovém bytě na kopci s výhledem na moře. Což nás přivádí zpátky k tomu kuřeti ve sprše. Jak jsem se sem dostala? Procházela jsem se okolním lesem a náhodou jsem objevila tenhle dům s balkonem s výhledem na moře. Ten výhled mi připomínal mé staré pozadí na monitoru před čtyřmi lety. Jak odlišný je teď můj život. Na ostrově prodávají trička a samolepky s tímto citátem od Tolkiena: “Ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni.”
Později se zas přesunu někam jinam. Možná do Evropy. Existuje tolik zajímavých míst, kam jet. Tato myšlenka ve mně budí pocit štěstí. Kdo ví, kde skončím? Nikdo, a to je na tom to nejlepší.
Tento článek byl publikován na stránce cosmopolitan.com
